Takovou cestu – bobříka odvahy nám nikdy nikdo ještě nepřipravil. Na tom jsme se shodli s kamarádkami, když jsme ji úspěšně dokončily. Šli jsme totiž tmavou chodbou, která neměla ani jedno střešní okno a my se vážně bály. Nakonec nás zachránil kamarád, kterému nás bylo hrozně líto a tak nám jeden otvor malinko pootevřel. Prošly jsme statečně a varovali ostatní. Když si cestou sáhnete třeba na pavouky, není to nic moc…
Příměr básníka
„Do tvé duše vidím tak, jako bych se díval na hvězdnou oblohu střešními okny“, pravil chlapec, který chtěl upoutat pozornost mladé slečny, a stále se mu to nedařilo. Nezabralo nic relativně normálního a tak se chtě, nechtě, uchýlil k takovému, jemu ne zrovna vlastnímu, činu. Dívka věděla, že to není žádný básník, ale také poznala, že ji má skutečně rád a tak se dala šanci. A časem se ukázalo, že udělala dobře.